Občas se mě lidé ptají: „Znáš Táňu Havlíčkovou?“ Jiní předpokládají, že ji určitě znám, když je to tak velké jméno „v oboru“. A tak abych předešla dalším otázkám, rozhodla jsem se napsat článek, kde popíši svou zkušenost a svůj názor. 

Na typologii Táňi Havlíčkové jsem narazila v době, kdy Ženy ženám ještě fungovaly a sdružovaly zajímavé ženy (nejen) podnikatelky. Měla tam slušnou reklamu, bylo vidět, že mnoho žen chodí na její semináře, sleduje webináře a kupuje e-booky a později online programy. Co zaujalo mě bylo právě ono „oblékání podle duše“. Už jsem tou dobou znala zahraniční Kibbeho typologii, která vybírala styly podle tvarů těla, problém byl v tom, že jsem neměla pocit, že bere v úvahu povahu. A já se snažila najít styl, který by vystihoval mou osobnost. Několik let jsem byla v gothic stylu a pak od něj upustila a zůstala v takovém „stylovém vzduchoprázdnu“, nosila džíny a trička a věděla, že je to pro mě strašné, ale… netušila jsem, co nosit jiného. A tak jsem četla Táňiny články, viděla i nějaký ten webinář a samozřejmě zjistila, že takto se moc nedozvím. Jakožto studentka bez příjmů jsem neměla možnost jet na nějaký seminář nebo vstoupit do online programu, přála jsem si tedy k Vánocům alespoň e-book. Ten jsem taky dostala a přečetla. 

Jenomže jsem se neuměla zařadit. Než jsem e-book koupila, měla jsem dojem, že musím být nekonvenční, ale rychle jsem to zavrhla. Bundy na mně vždy vypadaly hrozně a nejspíš jsem byla (podle dětství) totálně jinová. Tak jsem zkusila avantgardu, koupila jsem si dokonce několik kousků oblečení, připadalo mi, že povahový popis sedí, ale… To oblečení na mně bylo úplně mimo. Vždycky jsem věděla, že divoké, barevné vzory mi nesluší a volné, přírodní hábity taky ne. Byla jsem z toho nešťastná a mluvila o tom s mámou a ta to uzavřela za pět minut s tím, že jsem určitě romantička. No, to by sedělo. Celé dětství jsem nosila jen sukýnky a šatičky, střevíčky a kloboučky a nic jiného si na sebe nevzala.

Tak jsem se začala poohlížet po romantickém, pastelovém oblečení, plně věrná typologii. Pořídila jsem si světle šedé kalhoty, modré krajkové tílko a modrý svetřík, taky jsem vytáhla starší růžové tričko a bílou sukýnku a doplnila to balerínkami. Pak jsem se na sebe podívala do zrcadla a cítila se mizerně. Připadalo mi, že si na něco hraju. Navíc mě ty baleríny děsně dřely. Chvíli jsem takto trpěla a pak jsem si řekla DOST. Prozkoumala jsem tuhle typologii skrz naskrz a bylo jsné, že nic dalšího už v ní pro sebe nenajdu. Byla prostě příliš úzká, příliš černobílá. Neexistovala kolonka, do které bych se nacpala celá. Něco z romantičky ve mně bylo, ale nemohla jsem nosit všechno romantické oblečení. Nebyla jsem to já. A tak jsem začala hledat sebe a svůj styl hezky od základu.

Prošla jsem si více fázemi, zkoušela různá cvičení a postupně také objevovala nové zahraniční styly, hlavně fantasy – a fantasy jsem milovala; a pak také styl strega (čarodějnický). Dala jsem se cestou zkoumání těchto neobvyklých stylů a nacházela u nich pro sebe další prvky. A tak jsem poskládala svůj styl z věcí, které jsem vážně milovala a bylo mi v nich dobře, bez ohledu na jakoukoli typologii. Můj problém byl a dodnes je jenom v tom vhodné šaty sehnat. No a taky jsem začala šít a potom i psát blog o oblékání, až jsem se rozhodla začít radit i ostatním.

Díky Táňi Havlíčkové jsem se dostala k oblékání dle povahy, díky ní jsem také pochopila, že omezená typologii je k ničemu a je potřeba stavět styly komplexně na míru z prvků. Díky ní podnikám, ale její typologii nepoužívám a neprošla jsem kurzem. Pokud by si snad někdo myslel, že porušuji autorská práva, já si to nemyslím. Můj přístup ke stylům je jiný, kombinuji je a beru je jako příklady, nikoli zákony, a každý pojímám po svém. Stejně jako jin a jang, který používal už Kibbe (není jeho autorkou), beru jen jako pomocný nástroj a ne zákon – a styly nedělím na čistě jinové a jangové, většina jsou směsi. Popisuji množství stylů, které mám z mnoha zdrojů – konkrétně třeba sportovní, klasický a romantický je úplně běžný a zná je každý, kdo jen zavadil o časopis o módě. Okázalý pro mě byl novinkou, tak jsem se jím inspirovala (dnes jej nazývám styl vznešený). Styl čarodějnický nemá s její avantgardním vůbec nic společného, mám jej z jiného zdroje (nazývá se strega), variantu ležérního, extravagantního nebo nekonvenčního stylu u mě nenajdete.  

Mnoho z mých klientek už Octo Codes zkoušelo, investovalo do něj ještě víc času a peněz a zbytečně. Měly stejný problém, jako já – moc úzké kolonky, neschopnost se zařadit, nespokojenost. Stylů je nespočet, mají různé charakteristiky a prvky, nelze je zobecnit na osm jediných uznávaných. Co pak s těmi lidmi, co mají styl úplně jiný? Je to podle mě velmi hrubý nástroj, který může vyhovovat nenáročným, ale ne zájemcům o skutečné autentické oblékání. Proto pokud vážně chceš svůj styl najít a být v něm sama sebou, doporučuji se touto cestou nepouštět a radši se do hledání dát sama, jít od základu a najít si svůj individuální styl, ne se vecpat do jedné kolonky. A samozřejmě jsem tady od toho, abych ti s tím pomohla, když bude potřeba. Proč já? Už proto, že jsem si tím celým sama prošla a vím, jaké to je, být nespokojená, zkoušet různé věci a nenajít nikde řešení. Beru každého individuálně a i když nemám takovou reklamu a tolik zákaznic jako Táňa, jsem hrdá na to, co dělám – a dělám to ráda 🙂

P. S. Také se mě lidé ptají na Blanku Winterovou. Znám její blog, vypadá to, že taky jede individuálně a Octo Codes už opustila, občas má zajímavý článek a četla jsem její e-book o prodávání na Fleru. Můžu tedy říct akorát to, že ji příliš neznám, nevím, jak pracuje, je to pro mě asi konkurence, ale nic proti ní nemám. Pokud lidem pomáhá najít jejich přirozený styl, je to jen dobře.