Kdysi jsem četla článek na téma snů a cílů. Na rozdíl od většiny sluníčkových motivačních textů byl ochotný přiznat jednu věc – všechno má svou cenu. Když si člověk vybere svůj cíl a opravdu za ním jde, tu cenu zaplatí. Pokud není ochotný to udělat, buď nikdy ani nezačne anebo prostě neuspěje. Ta cena nemusí být nijak vysoká či neetická. Za rozjezd podnikání člověk platí penězi, časem a energií. Prožívá hodně nejistoty – nikdy není jasné, jestli si vydělá na příští výplatu. Některým lidem to nestojí za to a některým ano. Stejně tak vztahy – někdo chce krásný vztah, ale o ten se musí také pečovat, snášet hádky, brát ohledy na druhého, ustoupit často od pohodlnosti nebo nutnosti mít pravdu. Nic není zadarmo.

Připomněla mi to jedna událost z mého života. Jak už možná víš, pořídila jsem si štěně. Byl to můj sen od malé holčičky. Matka doma psa nechtěla, ale já ji pořád prosila, celá léta, a tajně doufala, že jednou se vysněný pejsek objeví pod stromečkem. Nestalo se. A tak když jsem konečně v dospělosti měla domov a příležitost, šla jsem do toho. Chtěla jsem šeltii, což je docela aktivní plemeno a já nejsem žádný sportovec. Zřejmě jsem se ale rozhodla, že mi to za to (utrpení) stojí a tak ji mám. Teprve teď vím, co všechno to obnáší.

Majitel psa musí trpět chlupy, otisky mokrých či špinavých tlapek úplně všude, štěkání, kňučení, loužičky, neustálé hlídání mrňouse, jestli nežere, co nemá, nedostatek spánku, chvíle, kdy pes neposlouchá (nejlépe ještě před dalšími lidmi) a má vztek na něj i na sebe a je mu kolikrát i trapně. Pochybnosti, jestli to byl dobrý nápad. A samozřejmě spoustu hraní a procházek, obzvlášť, pokud má psa energického. Něco z toho ustoupí s věkem, něco člověk musí trpět celý (psí) život. Stojí to zato? To už je na rozhodnutí každého. Důležité taky je, že co je pro jednoho utrpením je pro druhého radost. A tak je to se vším. Prostě si nevybírej věci, které nejsou pro tebe, kterými trpíš víc, než je nutno a které hlavně nejsi ochotná strpět.

A jak to souvisí se stylem? Co budeš nosit je taky rozhodnutí – a také je dobré při rozhodování myslet na to, co je a není utrpení a pro co jsi ochotná trpět. Pokud si vybereš styl, který není autentický, trpět budeš. Otázkou je, co tě k tomu motivuje. Chceš trpět pro obdiv okolí či mužů? Pro pochvalu od maminky? Pro respekt kolegů v práci? Pro „krásu“? A pokud se chceš oblékat autenticky, jsi ochotná trpět poznámky lidí, kteří nejsou fanoušky tvého stylu, možná zvláštní pohledy a pozornost nebo vyšší ceny oblečení?

Podstatné je, že někdo nosí dramatický styl a trpí veškerou pozorností. Někdo nosí dramatický styl a užívá si pozornost. Co si užíváš ty a čím trpíš? Protože pokud obdivuješ úzké minišaty, ale nenávidíš nedostatek pohybu a pohledy mužů, asi to pro tebe nebude autentický styl – ale utrpení.

Já vím, že někdy je těžké to poznat. Sama se občas chytím do pasti, kdy si říkám, že tohle přece zapadá do mého stylu (má to nějaké jeho prvky) a že mi to určitě bude slušet, tak proč to nekoupit? Chyba lávky. Vždy si před koupí představ, jak v tom budeš nejen vypadat, ale také se cítit. Budeš v tom snadno dělat své denní aktivity? Bude to pohodlné? Přiznávám, že v rámci zařizování (už konečně vhodného) nového šatníku jsem se snažila o elegantnější styl, než jsem nosila doteď. Méně cípů a mačkání, méně fantasy prvků, delší sukně, prostě dospělejší, méně holčičkovský. Připadalo mi, že jak stárnu, už se v tom úplně necítím a je na čase být trochu dáma (jen vzhledem, chováním samozřejmě ne, co si to o mně myslíš?). Ale brzy jsem zjistila, že spíše než do elegance bych to měla posunout k přírodnosti. Je mi to bližší. Ostatně, mezi mými barvami je hodně zelené. Mělo mi to napovědět.

Přemýšlej nad svým stylem takto: Pro někoho je úlevou si obléknout kalhoty nebo dlouhou sukni a vyvalit se v nich do trávy nebo si sednout na obrubník a neřešit, jestli se zašpiní. Pro jiného může být úleva si obléknout krásné šaty a cítit se žensky. Co je úleva pro tebe a co utrpení?

Musím říct, že venčit štěně není pro mě, která jsem zvyklá na hezké oblečení, někdy lehké. Nemůžu s ním jít v šatech, které budou celé chlupaté, špinavé od trávy a hlíny, sotva ho vezmu na ruce. Nemám malinkou kuličku do kabelky, co snadno unesu na předloktí. Byla jsem nucena na sebe hodit kraťasy, tílko, kšiltovku (protože ze silného slunce mám migrény) a brýle (přestože normálně ven nosím čočky, ale na ty není čas) a ukazovat se tak mezi lidmi. Spoustou lidí. Nadšená jsem z toho nebyla, ale zvykla jsem si. Snažím se najít alternativu, co bude pohodlná a praktická, přesto v mém stylu. A nutí mě to asi trochu můj styl přehodnotit. Větší elegance při mém aktuálním životním stylu, výpravách do lesa a venčení psa? To těžko!

A tak více než kdy dříve mohu zdůraznit, jak moc platí „nos to, co zapadá do tvého životního stylu“ a „jak žiješ/chceš žít, taková jsi“. Pokud je tvůj život plný zvířat, výprav do lesa, zahradničení a ekologie, nesnaž se být vznešená. ALE nemusíš být ani sportovní a nosit jen legíny. Vždycky jsem milovala dlouhé sukně a chystám se k nim vrátit. A kdo ví, možná si pořídím i jedny kalhoty. Podstatné je, že můj šatník by měl odrážet můj život, hodit se na mé aktivity a vystihovat ne jednu z mých životních rolí, ale všechny. Mohu mít šaty pro něžnou princeznu i lesní čarodějnici, či úbor „lovkyně“, pokud je to pro mě pravdivé, a střídat je dle nálady.

Ale vždy je nutné se zeptat: Když si pořídím ty minišatičky na náladu alá svůdkyně, můžu si být jistá, že pro mě nebudou pouze zdrojem utrpení kdykoli si je obléknu? Budu v nich trpět? Jsem ochotná pro ně trpět? Pokud ne, je to špatná koupě. Ostatně, mnoho fotek oblečení je stylizovaných a nenápadně prodává i životní styl. Šaty na pláž nebo do divadla, být tak divou či cestovatelkou nebo tou, po které muži touží! Ale pokud to není životní styl, který žiješ a žít chceš, nekupuj ho. Nekupuj ty šaty, nekupuj tu iluzi bohatství ani plážové pohody. Nakonec se z toho stane jen reklama na jiný život ve tvém šatníku. Mnohem lepší je držet se svého stylu a vlastnit jen ty věci, které budeš opravdu nosit. Radši si kup něco na to zahradničení (Neri).