Poznej sebe a svůj styl

9. Předsudky

Čeká nás poslední těžká lekce před závěrečnou rekapitulací. Poslední ponor do temných hlubin tvé duše. Téma této lekce už jsem několikrát nadhodila v jiných lekcích. Tuhle větu si klidně někam zapiš a často na ni koukej. Je důležitá: Pokud něco odmítáš na druhých, odmítáš to i u sebe (bez ohledu na to, jestli to máš taky nebo ne) a tímpádem to u sebe nevidíš. Díky tomu můžeš mít svůj styl mít přímo před očima a být vůči němu úplně slepá. Věř mi, že s touhle selektivní slepotou mám bohaté zkušenosti a je to hlavní důvod, proč jsem lepší v určování stylů jiných lidí, než toho svého. A proč mě vůbec lidé potřebují, aby svůj styl našli.

Pro lepší pochopení tohoto fenoménu ti dám příklad. Příběh, chceš-li. Myslím, že se s ním dokáže řada žen ztotožnit.

Dejme tomu, že naše hrdinka se jmenuje Miriam, to je takové neobvyklé jméno. Miriam je beznadějná romantička. Jako dítě chtěla být princezna, nosila samé krásné šaty a střevíčky, snila o tom, jak jednou potká svou pravou lásku, svého prince, bude s ním mít děti a všechno bude super. Jenomže. Mnoho lidí jí během života rádo připomnělo, že to jsou jenom pohádky. Že by měla dospět. A tak Miriam dospívala. Někde hluboko uvnitř pořád věřila v prince a dobro a šťastné konce, ale protože věřit tomu bylo nepřijatelné, pohřbila to a ignorovala. Miriam šla studovat na doktorku, to je docela pragmatické povolání (i když se dá tak trochu říct, že pořád věřila v dobro a chtěla pomáhat lidem). Zaměřila se na dobré známky, snila o vlastní praxi, tvrdě dřela, studovala, získala ten titul a vrhla se do praxe. Pořád byla jen v práci, na svůj romantický život (a prince) zcela rezignovala a byla hrdá na to, že je samostatná, vzdělaná, nezávislá žena, jak se od ní čekalo. Velmi dospělá a velmi respektovaná. To přece vždycky chtěla, ne?

Jednou to ale přijít muselo. Protože pořád tak dřít a ignorovat romantiku nebylo vůbec v její povaze, její tělo a duše se tomu postupně bránili a když je ignorovala, prásk! Totální vyčerpání, zhroucení, deprese, nemocnice. Tam byla nucena zastavit a přemýšlet o tom, jaký život žila. Jenomže my lidé o tom neradi přemýšlíme. Říkala si, kde jsem udělala chybu! Všechno jsem dělala správně. Proč jsem tedy nemocná. A především – proč nejsem šťastná?!

Na pokoji byla s ženou, která byla úplně jiná než ona. Tedy alespoň si to myslela. Tahle žena neměla žádnou zářnou kariéru ani vzdělání, jen prodávala v květinářství. Zato měla rodinu a moc ráda o ní vyprávěla. Vyprávěla jí, jak se poznala s manželem a jak moc ho miluje. Vyprávěla, že mají malý domek a dvě děti a každé ráno jim chystá snídaně. Manžel jí párkrát navštívil, donesl jí květiny. Z vnějšího pohledu by se dalo říct, že její spolubydlící byla normální ženská. Jenomže Miriam ji z nějakého důvodu nemohla vystát. Připadala jí hloupá a neschopná, prostě tupá domácí slepička, co nemá nic vlastního, jen běhá kolem manžílka a dětiček. A kdyby se s ní rozvedl, tak co? Jak by se o sebe postarala jako květinářka? Pohrdala jejím nedostatkem vzdělání a „přízemními“ zájmy. Čím déle spolu byly na pokoji, tím více ji nesnášela. Párkrát neodolala touze ji trochu shodit, vykoupat ji v tom, že ona je doktorka a ví o nemocech všechno a má skvělou kariéru atd. Nakonec Miriam propustili a vrátila se domů, do prázdného bytu.

Kdyby měl tento příběh šťastný konec, Miriam by si uvědomila, že žila život, který není její a nevyhovuje jí. Že nesnáší tu druhou právě proto, že ve skrytu duše jí závidí. Ptá se: Proč ona může být takováhle, a já nesměla? Miriam ji tolik nesnáší proto, že zosobňuje to, co sama chtěla, ale nikdy si nedovolila. Mnoho lidí žije takovýhle život. No, a protože život není pohádka, jak Miriam přece dobře ví, nikdy to nepochopila. Dál pomlouvala „domácí slepičky“ a dřela se v práci tak dlouho, dokud to šlo. Možná se vdala, ale vzala si chlapa, kterému dělala maminku – protože prince si nezávislá kariéristka nenabalí – a byla s ním nespokojená a taky mu vyčítala, v čem všem jí nepomáhá a je k ničemu. Měli jedno, dvě děti, které se taky naučily být silné a nezávislé (bez ohledu na svou přirozenost) a kolotoč neštěstí pokračoval.

Je to trochu přehnané pro lepší důraz, ale to neznamená, že takové příklady neexistují. A co ty, poznáváš se trochu v Miriam? Možná ne, možná jí pohrdáš, možná je podle tebe blbá 🙂 Ty bys přece nebyla tak blbá… nebo jo?

Cvičení téhle lekce: Zamysli se nad tím, jaké lidi a lidské vlastnosti totálně nesnášíš. Štvou tě. Jakými lidmi pohrdáš? A jaké styly nesnášíš? A teď to nejtěžší: Zamysli se nejen nad tím „proč“ ti zrovna tohle tak vadí a „proč“ je to špatné, ale taky jestli někde hluboko uvnitř tyhle „špatné“ věci nesdílíš.

A pozor, často se to projevuje tak, že ve svém životě děláš naprostý opak. Až nezdravě moc se snažíš být opačná. Třeba nesnášíš neschopnost, tak chceš být ve všem dokonalá. Protože kdybys nebyla ve všem dokonalá, musela by sis připustit, že občas jsi neschopná. A s tím nedokážeš žít. Zní to povědomě?

Druhá část cvičení: Najdi na každé té negativní věci něco pozitivního. Drsné, co? Nejprve tě to asi naštve, jak může být *neschopnost* pozitivní? Jak může být přijatelná? Ano, to je totiž to, co potřebuješ. Přijmout, že i když jsi někdy *neschopná*, vůbec to nevadí. Tvoje hodnota jako člověka na tom nestojí.

Nepopírám, že je to velmi náročné – překonat své předsudky, svou nesnášenlivost vůči některým lidem a jejich vlastnostem. Nemusíš všechny milovat, můžeš se vyhýbat osobám, které ti nejsou sympatické, necítíš se s nimi dobře, apod. Někdy to je i „jejich chyba“, chovají se nepřátelsky, apod. Cílem je hlavně uvědomit si, že TY jsi v pořádku taková, jaká jsi. A pokud jsi v pořádku, ať už jsi jakákoli, není důvod na sobě něco přehlížet. A tímpádem můžeš vidět jasněji.

Vidím já sebe jasně? Zdaleka ne. Je to pomalý, postupný proces, kdy se smiřuji s novými věcmi a zjišťuji o sobě nové věci. Kdysi pro mě bylo velmi těžké si přiznat, že být drsná a nezávislá není moje pravda. Stejně jako nejsem a nikdy nebudu dokonalá žena v domácnosti. A jistě, pořád v něčem nemám jasno, něco mi dělá problém přijmout, někdy o sobě pochybuju. Podstatné ale je, že se snažím. A čím jasněji mám v sobě a čím více věcí přijímám, tím více vidím, jak padají bariéry, a objevuji i nové věci co se stylu týče. Ano, můj smysl pro můj styl se pořád vyvíjí. Nad sebou nemám takový nadhled, abych v sobě měla jasno hned. Přesto se posouvám, právě díky překonávání bariér. Věřím, že i tobě se časem podaří přes ně dostat, a když ne, pořád si můžeš nechat poradit 🙂

Shrnutí

  • nejvíc u sebe nevidíme to, co nesnášíme
  • zamysli se nad tím, jací lidé a jaké styly ti vadí a proč
  • zkus na nich najít něco pozitivního
  • máš něco z tebou nenáviděných vlastností? mohla bys mít styl, který odsuzuješ?
  • je v pořádku, že se nevidíš jasně - skoro nikdo to tak nemá, ani já
  • když na tom zapracuješ, můžeš to postupně měnit, poznat se lépe a najít svůj styl 🙂