73
Nerisa

Nerisa

Proč si myslím, že obdiv k jiným stylům nám málokdy pomůže najít ten svůj

Možná jste si všimli – při čtení e-booku nebo vyplňování dotazníků ke konzultaci – že se ptám na to, jaké styly nebo třeba i lidské vlastnosti obdivujete na ostatních lidech. Přesto jsem také psala, že styly, které obdivujeme na druhých, jsou málokdy ty naše. Netvrdím, že neexistují výjimky. Málokteré pravidlo platí vždy, ALE i tak jsem přesvědčena, že lidé častěji obdivují věci, které k nim nepatří… než že by jim bránilo v tom být sami sebou jen nízké sebevědomí a přesvědčení, že nejsou tak “dobří” jako ostatní, i když jsou. Tak trochu syndrom ošklivého káčátka, které myslí, že je škaredé a obdivuje labutě. Stává se to, ne že ne. Ale stejně si vždycky radši vsadím na to, že obdiv k nalezení sebe samých nevede. Alespoň ne tak přímo, jak byste mysleli.

Nemám žádný psychologický výzkum, který by to potvrdil; nehledala jsem ho, tak to berte pouze jako můj názor a klidně buďte skeptičtí. Vycházím pouze ze svého pozorování sebe a dalších lidí, když říkám, že LIDÉ CHTĚJÍ NEJVÍC TO, CO NEMAJÍ A NEMOHOU MÍT. Všimli jste si toho také? Věřím, že ano. Krásně je to vidět u dětí, které by pomalu onemocněly touhou po nové hračce, ale jakmile ji mají, hrají si s ní párkrát a pak skončí v koutě a práší se na ni. Nemluvě už o dospělých, kteří pronásledují osobu, do které jsou zamilovaní, ale jakmile ji mají, uvidí všechny ty chyby a už o ni nestojí a po letech si jí ani neváží. Běháme za kariérou, penězi, velkým domem, chceme víc a víc, ale štěstí nám to nepřináší… a my to víme. Nebo to zjistíme, jakmile se nám přání splní. To už je tak trochu ten lidský úděl.

A jak to souvisí se stylem?

Často i ve stylu chceme něco, co nemůžeme mít, jen proto, že nám prostě nevoní to, co už máme.

Jinak řečeno – tam venku pobíhá spousta žen, kterým obrovsky sluší kožené bundy, saka, košile, kalhoty a přejí si být sladkými romantickým holčičkami s kopou kytiček na svých šatech (např. moje maminka, i když už dávno ví, že to není pro ni) anebo elegantními či okázalými dámami. Také tam pobíhá spousta romantických dam, které chtějí vypadat tvrdě a drsně v rockerské bundě (někdy k nim patřím i já :-)) a jsou z těch svých šatiček nešťastné. Nemluvě pak o přírodních ženštinách, co se nejlépe cítí v nevýrazných volných tunikách, ale přejí si být někým jiným, barevnějším a zajímavějším… a nejlépe někým elegantním, protože – co si budeme povídat – v mnoha profesích, kancelářích, na společenských událostech a i běžně mezi lidmi je elegance obdivována a obecně dobře přijímána, zatímco jiné styly až tolik ne.

Chápejte, elegance je obdivována. Ale kolik z těch lidí, třeba i stovek tisíc lidí, opravdu tu eleganci dokáže nosit? Jen málo. Podobně je to i s extravagancí nebo luxusními, okázalými styly a někdy i romantickým stylem. Kolik žen se chce stát bohatou, obdivuhodnou, divou… a kolik z nich na to prostě nemá? A ne proto, že by to nedokázaly, kdyby chtěly nebo že by nebyly dost hezké a zajímavé… prostě to není pro ně, bylo by to jako neustále hrát divadlo a snažit se být někým, kým nejsem.

Obdivujeme jiné styly, protože si myslíme, že jsou lepší než náš – než my. Myslíme si, že být někým jiným, byli bychom lepší, šťastnější, milovanější, úspěšnější, … doplňte si. Chceme být kýmkoli jiným, než sebou, protože myslíme, že být sebou je kořenem našeho neštěstí. Jenomže – a tím si buďte jisti – 99% ostatních lidí tam venku včetně těch, kterým závidíte, je také nešťastných. Úplně stejně nebo i více než vy. A je jedno, kolik mají peněz, dětí, jakého partnera nebo oděvní či životní styl. Být nešťastný je velmi snadné a zvládne to úplně každý. Skoro nikdo však neví, jak šťastný být. A věřte nebo ne, neexistuje takový styl nebo kousek oblečení, který z vás udělá šťastného člověka. Alespoň není žádný univerzální pro všechny. Často nám nejvíc utrpení nepůsobí fakt, že jsme někým jiným, ale právě fakt, že někým jiným být chceme. Že si nevážíme toho, co máme, kým jsme, že před sebou a svou skutečnou osobností utíkáme, nechceme ji vidět a opouštíme ji. Není horšího opuštění než toho, které pácháme sami na sobě.

Pokud vás tedy fascinuje nějaký jiný styl a opravdu si ho přejete mít a obdivujete ho, nemusíte mi věřit, že není váš. Třeba je. Jak jsem řekla, výjimky se stávají. Udělejte ale tyto dvě věci – 1. Zeptejte se sami sebe, proč ten styl tak moc obdivujete a proč ho tak moc chcete. Myslíte, že z vás udělá lepšího, šťastnějšího člověka? Toužíte mít v životě nějaký pocit, který teď nezažíváte (např. pocit hojnosti, bohatství, sebevědomí, …) Často ten pocit lze získat i jinak a dokonce i s úplně jiným stylem. Sebevědomí neznamená, že si troufnu nosit krátkou sukni. Sebevědomí znamená, že si troufnu nosit cokoli chci a v čem se cítím dobře, klidně i něco totálně nevýrazného, protože jsme si jist, že jsem ok takový, jaký jsem.

A za druhé, pokud opravdu moc chcete něco dělat, něčím být, něco zažít – to nejlepší, co můžete udělat, je vyzkoušet to. Věřte mi, že vás to vyléčí lépe a rychleji než jakékoli mé řeči. Zajděte si do obchodu vyzkoušet oblečení v tom obdivovaném stylu, kupte si něco v sekáči, půjčte od kamarádky, chvíli si v tom pobuďte, klidně v tom pár dní choďte a uvidíte, jak se v tom budete cítit a jak se v tom budete sami sobě líbit. Správný styl přináší úlevu a klid, ty ostatní vám polezou dříve či později na nervy. Až půjdete v tom elegantním kostýmku a budete se cítit hrozně, neprakticky a svázaně… až si budete v těch romantických šatech připadat směšně… až se vaše přednosti zcela ztratí v té kožené bundě nebo na vás budou pánové pískat, když si vezmete krátkou sukni… hned poznáte, jestli na tohle máte nebo je to jen zbytečné utrpení 🙂 Obzvlášť, když vám ty šaty budou vadit u činností, které milujete.

A tak je to se vším, i činnostmi a vlastnostmi. Teprve když jsem si zkusila herectví, zjistila jsem, že mě to prostředí a hrát si na něco, co nejsem, ničí. Po každé akci, která trvá dlouho do noci a po mluvení se spoustou cizích lidí moc dobře vím, že chci poklidný rodinný život a nebudu nikdy lvice salónů. A teprve když jsem si zkusila randit a být ta sebevědomá dračice mi došlo, že ač jsem to vždycky děsně obdivovala, není to až tak skvělé. Nakonec asi chci tu jednu lásku na celý život, i když mi to pořád připadá tak hloupé, naivní a nerealistické 🙂

Takže ano, možná najdete sami sebe v tom, co obdivujete. Možná vám jen chybí sebevědomí. A možná najdete sami sebe tím, že to zkusíte a zjistíte, že to není pro vás. A díky tomu budete o krok blíž tomu, co pro vás je 🙂 Nikdy nelitujte ztraceného času, peněz a energie na zkoušení nových věcí. Bez chyb a slepých uliček bychom svou cestu nejspíš nikdy nenašli.

Sdílej:

Share on facebook
Share on twitter
Share on pinterest

Comments