art-beautiful-bottle-2361904
Nerisa

Nerisa

Když je všechno stejně marné, aneb o svobodě být sebou

Říkám to často a zdůrazním to znovu, pokud chce člověk najít svůj autentický styl, musí nejprve zjistit, jaké je jeho autentické já. Jednoduše – kdo je doopravdy. Co je za člověka. Tady na webu je celý návod, jak se najít. Taky v tom návodu zmiňuju, že je to proces, který vlastně nikdy nekončí. Naštěstí není nutné v něm dojít až na konec, aby člověk našel svůj styl.

Já svůj styl našla už před nějakou dobou. Bylo to o něco později, než jsem založila tento web. Sebe člověk vždycky vidí trochu zkresleně. Abych našla svůj styl, musela jsem se osvobodit od klasické barevné typologie a začít se dívat na barvy trochu jinak, individuálněji. Musela jsem taky tak nějak najít a přijmout svoji ženskost. Dovolit si nebýt tak praktická a schopná a nezávislá, i když jsem předtím měla celý život pocit, že taková být musím. Abych přežila. Abych měla hodnotu.

Moje manželství mi v tom hodně pomohlo. Konečně jsem měla vedle sebe někoho, na koho jsem se mohla spolehnout. Konečně jsem si mohla dovolit trochu pustit tu kontrolu, tu snahu být silnější, lepší. Víc hodna lásky. Měla jsem lásku, ne? Nepřipadala jsem si už tak špatná.

A pak, když jsme byli něco přes dva roky spolu, mi manžel oznámil, že mě už dávno nemiluje, vzal si mě ze strachu, že zůstane sám a chce se rozvést. Zhroutil se mi svět. Můj sen o životě v domku na venkově a o rodině se rozpadl chvíli poté, co jsem ho začala žít. Stejně jako všechny jistoty a vědomí, že “jsem asi v pořádku, když mě někdo miluje”.

Moje těžce nabyté sebevědomí se rozpadlo na prach. Znovu se mi do hlavy cpaly ty staré myšlenky, že mě nikdo nedokáže milovat, protože jsem totálně vadná. A nejen to. Ztráta manželství znamenala i ztrátu domu a zahrady, o kterých jsem celý život snila, a veškerých finančních jistot. Nechápala jsem to. Dělala jsem všechno proto, aby náš vztah fungoval. Byla jsem za něj tak vděčná!

Ráda bych tvrdila, že jsem to přijala s důstojností. Pravda je, že jsem brečela a prosila a nejedla a nespala a uvažovala nad tím, že se zabiju. Stejně jako kdysi, když jsem byla v depresích. Takže pokud tvůj život není hoden fotek na instagram, neboj se, nejsi v tom sama. Nejsem dokonalá. Jsem vlastně často dost v prdeli.

Nebudu tvrdit, že jsem ráda, že se rozvádím, přece jen z toho ale něco pozitivního vzešlo. Ten záchvat zoufalství mě dostal do stavu rezignace. Stavu, kdy jsem si řekla “ok, tak mě nikdy nikdo nebude milovat… tímpádem už není důvod se snažit být milovatelná, žejo?” Jinými slovy, došlo mi, že nemůžu vyhrát, takže tak jako tak můžu udělat tu jedinou věc, co jsem doteď nedokázala – prostě být sebou.

A tak jsem si zakázala přemýšlet a soudit. Přiměla jsem se prostě jen být. Cítit se, jak se cítím. Dělat, co chci dělat. Došlo mi, že jsem se strašně bála vypadat hloupě a kvůli tomu jsem byla pořád úzkostná, měla strach z telefonování a zpívání, nezkoušela jsem některé věci, ve kterých bych mohla selhat, nesdělovala vždycky svoje pocity, vyhýbala jsem se lidem a hlavně! jsem se pořád soudila a nutila být rozumná a všechno plánovat a všechno mít pod kontrolou. Dřela jsem a snažila se a co z toho?

Pravda totiž je, že všechno, co jsem dělala, velmi očividně nefungovalo. Chtěla jsem být milovaná – a nebyla. Chtěla jsem být úspěšná a respektovaná – a nebyla. Chtěla jsem si splnit své sny a život mi je všechny zase vzal. Dělala jsem všechno pro to, abych se nedostala do špatné situace, abych nebyla opuštěná, abych se necítila špatně. A tady jsem seděla, ve špatné situaci, opuštěná a plná strašných pocitů. Došlo mi, že ta kontrola, ta snaha všemu zlému předejít, kterou jsem žila, mě jen dělala nešťastnou, unavenou, vystresovanou… a ironicky možná i na obtíž a nemilova(tel)nou. A že jsem kvůli tomu všemu ztrácela to, kým opravdu jsem. Nevěděla jsem, co chci se svým životem dělat. Bála jsem se být otevřená, i když jsem hrozně obdivovala ženy, které se nebály být moc, být sebou, být vidět, být úspěšné. Měla jsem často výčitky, úzkosti a sebevědomí úplně v háji. A moje vlastní myšlenky a soudy dělaly všechno horší.

A pod tím vším byl směšně obyčejný a neuvěřitelně silný strach, že… budu vypadat, že jsem blbá. Ano, ten strach řídil můj život dlouhá léta, aniž bych ho dokázala vidět. Vždycky tady byl. Vědomí, že jediné, co na mně lidi opravdu oceňují, je moje inteligence. A že když budu “blbá”, tak budu úplně bez jakékoli hodnoty. Protože nic jiného hodnotného moderní žena nemůže nabídnout než to, že je chytrá. A rozumná. A samostatná. Možná ještě hezká, ale jen na čas, než zestárne. Obraz ženy, který se všude kolem mě vyzdvihoval, neodrážel moje vnitřní hodnoty. Vždycky jsem chtěla lásku, ne kariéru. Ale zatímco domácí puťky byly ušmudlané, nudné, obyčejné, podváděné a opouštěné, moderní žena, kterou jsem se tak snažila být, měla všechno. Nebo to mohla mít.

Takže jsem chtěla být chytrá, respektovaná a silná. A rozhodně ne hloupá, naivní, romantická, idealistická, milující, chaotická, emocionální, roztomilá a umělecká… což možná až na tu hloupost všechno jsem a doteď jsem si to nedokázala přiznat. Ano, jsem tak “hloupá a naivní”, abych věřila v dobro i v tak hrozném světě. Abych dokázala zkusit něco, co vypadá marné. Abych se znovu zamilovala a znovu věřila po tom, co mě zradili. Abych si řekla o to, co chci, i když nemůžu dokázat, že na to mám nárok. Vědět a stejně to zkusit… Možná se tomu dá říkat taky odvaha.

Jistě, není špatné být chytrá. Ale když můžu být i blbá, najednou můžu být to, co jsem vždycky chtěla a nikdy nedokázala být – svobodná. A sama sebou.

A jak vždycky říkám, být sebou je jednou z podmínek štěstí.

A co ty, jaká nechceš za žádnou cenu být? Jaký strach ti brání být sebou? 🙂


P. S. Pokud máte jako já problém s blízkými vztahy, strach, že vás lidi opustí nebo vás budou svazovat, nedůvěřujete, apod. doporučuji se podívat také na teorii attachmentu. Hodně vysvětluje a ukazuje příčiny podobných problémů. Lidé s úzkostnou vazbou obzvlášť mají problém být sebou ze strachu, že se jejich skutečné já ostatním nebude líbit.

Sdílej:

Share on facebook
Share on twitter
Share on pinterest

Comments

  • V.T.
    Odpovědět

    Je mi moc líto, že vaše manželství takhle skončilo, zněla jste tak moc šťastně. Být s někým, jen aby člověk nebyl sám je jedna z nejhorších věcí, co může člověk udělat sobě i partnerovi. Přeji hodně štěstí a sil v novém začátku. 🙂

    Taky mám problém se strachem z toho, že budu vypadat, že jsem hloupá. Od dětství všichni vyzdvihovali moji inteligenci. Rodiče mi říkali, že se musím živit hlavou, že jsem chytrá, ale nepraktická a nešikovná. Tak jsem žila roky v domění, jak jsem nemotorné motovidlo, na co sáhnu rozbiju a nikdy se nenaučím žádné činnosti náročné na zručnost, nebo sporty zaměřené na koordinaci a rovnováhu. Protože já přeci ani kopnout do míče pořádně neumím, natož ho chytit..
    Trvalo mi, než jsem zjistila, že sice nejsem tak moc umělecky a manuálně nadaná, jako moji rodiče, stejně jsem ale docela nadprůměrná a není to tak hrozné.
    Už od dětství jsem chtěla hrát na housle, když jsem překročila určitý věk došla jsem k názoru, že jsem moc stará na to abych začala a že budu vypadat blbě, když budu chodit do lidušky s dětmi. Moje tehdejší kamarádka, která hrála od dětství mi to pomohla překonat, přesvědčila mě, že nikdy není pozdě začít.

    Od začátku mého hraní jsem měla pocit, že musím být nejlepší. Taky jsem nějakou dobu byla a šlo mi to, jenže pro mého učitele jsem se stala nějaké životní poslání – takový talent se nemůže promrhat. Dával mi toho víc a víc, chtěl po mě po půl roce 3. polohu a vibrato. Byla jsem nadšená, že už můžu hrát složitější věci, jenže mi to nešlo a můj posun se zpomalovat. Nevěnovala jsem se dost základům a tak jsem prostě nemohla zlepšit intonaci ani vibrato, nebo začít staccato. Začala jsem být ve stresu a přestalo mě bavit hrát. Po dvou letech jsem se vrátila na začátek, hraní prázdných strun a několik týdnů jsem strávila jen na technice smyčce a intonaci, než jsem začala hrát stupnice a hrála jsem jenom stupnice dalších několik týdnů.

    Po vzoru mých předchozích zkušeností s houslemi jsem si začala plnit i druhý dětský sen – jezdit na koni. Jako dítě jsem chodila na jízdárnu a jezdila do doby než mi bylo asi sedm. V tom věku jsem se spíš vozila než jezdila. Přestala jsem, když jsme se přestěhovali do jiného města. Když se moje touha obnovila rodiče mě vždy odbyli, že teď není vhodná doba, nebo finanční situace. Až ve dvaceti jsem zjistila, že to nebylo dobou ani financemi ale strachem mojí mámy, že se mi něco stane. Se svým strachem se musela popasovat a já začala jezdit. Opět v oddílu s dětmi (nikdy jsem neměla děti ráda, ale osud mě nutí s nimi vycházet…). Snažím se aplikovat lekce, které jsem se naučila při hraní na housle.
    1. Čas který investujete do základů se vždycky vrátí, trpělivost růže přináší.
    2. Nepotřebuji být nejlepší ze všech, stačí že jsem dnes lepší než včera.
    3. Nikdy není pozdě na to začít dělat něco, co jste vždy chtěli, mladší už nebudete a je jedno jestli budete mezi čtyřletými dětmi vypadat hloupě. 😉
    4. Neztrácet sebedůvěru a sebeúctu, to že chodím jedzit s dětmi neznamená, že nechám některé trenéry se ke mě chovat, jako kdyby mi bylo osm a štěkat po mě na jízdárně…
    Je to těžké být sama sebou i když u toho někdy vypadám hloupě, ale všem lidem se nejde zavděčit a mysleli by si o mě, že jsem hloupá k.. jalovice i kdybych byla nejchytřejší na světě.

    Pořád mám problém stejně jako vy s telefonováním třeba na úřad nebo k doktorovi, mám strach, že řeknu nějakou blbost nebo že se zakoktám, ale i to se snažím překonávat.
    Teorii attachmentu znám, můj je kombinace avoidant typů, víc dissmisive. Mám problém s vyjadřováním pocitů a myšlenek, mám strach se zamilovat, chci moje vztahy udržovat racionální, mám problém se odevzdat a důvěřovat. Od dětství mě neučili, že musím být samostatná bojová jednotka a že se můžu spolehnout jen sama na sebe, přesvědčila jsem sama sebe, že nikoho nepotřebuji, že je mi líp samotné. Jenže bez bolesti nebude žádné štěstí, každý konec znamená nový začátek. Mám strach, že jednou budu stejně chladná ve vztahu jako můj otec, který nikdy neřekl mámě, že ji miluje, nedá jí pusu. Nesmí se to stát, jestli jednou najdu někoho s kým bych chtěla mít vztah určitě bych investovala do párové terapie už na začátku, aby se můj problém s attachmentem nějak řešil. Nechci být tak chladná, chci aby se se mnou můj partner mohl cítit se mnou bezpečně, abych mu mohla všechno beze strachu říct, abych věděla jak to říct, neměla strach ze ztráty svobody ve vztahu, z toho že mě bude mentálně dusit. Zkrátka neměla strach být zranitelná a otevřít se.