web4
Nerisa

Nerisa

Copak já jsem nějaký dobrodruh?

Když jsem před pár lety začínala s podnikáním, kromě papírování mě čekalo také dost rozhodování, např. jaké oblečení a kde hodlám prodávat (začala jsem na Fleru), jak budu propagovat (díky tomu vznikl blog) a jak hodlám komunikovat – se čtenáři, potenciálními zákazníky a vůbec, jakým způsobem budu prezentovat na internetu sebe i svou značku.

(Článek bude asi delší, a hodně upřímný, můžeš ho číst po “kapitolách” na pokračování třeba u kafíčka.)

Pokud sama nepodnikáš, možná jsi nikdy nepřemýšlela nad tím, proč marketingová oddělení ve velkých společnostech řeší, jestli tykat nebo vykat, jakým “tónem” psát texty, s čím svou firmu spojovat, … a možná sis ani nevšimla, jak se některé společnosti (třeba Alza nebo TV stanice Prima Cool) odlišují od konkurence – a zaujmou – právě svou komunikací. Pro mě jsou to ale věci, nad kterými jsem přemýšlela, podnikatelské záležitosti, o kterých normálně nepíšu a nejsou vidět. Prostě ty věci “za oponou”.

Chápu, proč se o tom nemluví. Konkurence nemusí vědět, na čem stavíme; a klienti by se mohli cítit tak nějak “manipulováni” už při zmínění slov jako je marketing nebo propagace, která nemají úplně dobrou pověst. Přesto chci dneska toto téma tak trochu otevřít a podělit se o svůj příběh sebepoznání – už proto, že autenticita je moje top priorita a životní hodnota, chci k tobě být upřímná a taky ráda ukazuji, že všichni máme občas problémy u sebe něco uvidět a všichni máme chyby a je to ok. Ani ty se nemusíš trápit, pokud ti být autentická někdy nejde, nedaří se ti najít tvůj styl nebo si myslíš, že by ses za některé své nejistoty nebo neúspěchy měla stydět.


Kterou tvář nastavit světu?

Jako začínající podnikatelka jsem měla jasno v několika věcech. Věděla jsem, že je pro mě důležitá autenticita a chci podporovat i ostatní v tom, aby se o ni snažili. Chtěla jsem respektovat a vyzdvihovat jedinečnost každého člověka. A být svá a originální, nedržet se psaných i nepsaných pravidel “jak se má podnikat a dělat marketing” (max. se inspirovat). Na druhou stranu jsem do práce nechtěla tahat duchovno, esoteriku a podobné věci, ale být profesionální a oslovovat i lidi, které tohle téma nezajímá a jsou vůči němu podezíraví. Ironicky ke mně většina klientek přišla přes můj osobní “ezo” blog. Podstatné však je, že jsem netušila, jak “neverbálně” tohle všechno promítnout do své komunikace, designu webu, apod.

Zkoumala jsem tedy, jak se tvoří značka a narazila jsem i na přehled různých archetypů a testy typu “jaká je tvá podnikatelská osobnost”. Chápala jsem, jak archetypy používat a připadaly mi jako skvělý nástroj. Problém byl jen v jednom – já, oddaná sebepoznání a neustálému rýpání se v sobě sama, jsem vůbec netušila, který archetyp alespoň tak-nějak představuji. A protože jsem to nevěděla, nemohla jsem s archetypem pracovat. Mohla jsem pro svoji značku nějaký prostě zvolit (v podstatě jsem to asi nevědomky udělala), ale tohle řešení se mi nelíbilo. Chtěla jsem, abychom já a moje práce působily stejným dojmem. Aby to vycházelo ze mě. Teď s odstupem vidím, že to tak asi úplně nebylo. Snažila jsem se o to, ale prostě nevěděla, jak to zařídit. Taky jsem nechtěla moc ventilovat svůj osobní život, s tím, že to stejně nikoho nezajímá a jsou tady kvůli oblečení, ne(jen) kvůli mně. A tak jsem se alespoň snažila působit dospěle, seriózně a zodpovědně, abych neodradila lidi, kterým by se nemusely líbit některé mé stránky. Nezní to moc autenticky, co?

Já těžko posoudím, jak to vypadalo pro ostatní zvenku, možná to někdy bylo chladnější než muselo – a možná osobní setkání se mnou někoho i překvapilo, nevím. Občas jsem měla pocit, že moje klientky očekávají, že jim řeknu přesně co a jak mají nosit a co v podstatě “musí”, zatímco já byla vždycky opatrná a vyhýbala jsem se rozkazování. Nemám to ráda, sama nesnáším, když mi někdo říká, že něco musím. Já dávám spíše doporučení. “Hele, tohle jsi ty, takové oblečení k tobě sedí, tady máš přesný popis toho oblečení i vhodných barev, ALE už je na tobě, co s tím uděláš. Nemůžu a nebudu tě nutit to nosit. Tečka.” A tak šel čas.


Co s životem dál?

Začala jsem studovat psychologii a při tom jsem se bokem věnovala práci, i když původně jsem šla na školu hlavně proto, aby mi ulehčila od povinnosti platit pojištění, na které si zatím nevydělám. A abych nemusela dočasně ani jít dělat práci, která mě nenaplňuje. Už jako malá holčička jsem se rozhodla, že budu dělat něco, co mě bude bavit a brzy jsem také zjistila, že nesnáším klasické zaměstnání, dohadování se s kolegy a zpovídání se šéfovi – mám na to až příliš “vlastní hlavu” a kupu vlastních plánů a nápadů a nechci, aby mi někdo stál v cestě a říkal, co můžu a nemůžu. Tak pro mě bylo podnikání jasnou volbou. A když jsem po střední i zjistila, co mě baví dělat a na co mám znalosti a snad i trochu nadání, pustila jsem se do toho a stalo se mým cílem se tím uživit. Samozřejmě se to vždy vyvíjelo, já měla různé nápady, některé realizovala a zjišťovala, že se mi v praxi až tak nelíbí. Třeba jako šití na zakázku, které mě – přiznávám – rychle omrzelo a přenechám ho jiným, na rozdíl od stylového poradenství.

Mezitím jsem poznala svého nynějšího manžela, sestěhovali jsme se a začali řešit budoucnost, děti a svatbu. Rozhodli jsme se tuto část trochu urychlit hlavně díky, řekněme, zdravotním komplikacím, které se u mě objevily (nechci zacházet do detailů). Zároveň jsem po třech semestrech psychologie zjistila, že mi došel dech, mám už plné zuby akademické půdy, esejí, odborných článků, apod. a nechci ve studiu pokračovat. Uvažovala jsem nad tím, že snad přece jen radši půjdu do práce, kterou večer hodím za hlavu, místo abych neustále myslela na termíny odevzdání, ubíhající čas do zkoušek a jednoduše – pořád se stresovala a cítila pod tlakem a měla výčitky, kdykoli dělám něco jiného, než jsou věci do školy (což bylo skoro pořád). Chtěla jsem dělat něco, do čeho se nebudu muset nutit. Rodiče by mě v tom nepodpořili, maminka si přála, abych dokončila školu. Ale manžel mě chápal, sám si prošel podobným vyhořením, strávil pár měsíců ujasňováním si toho, co chce a pak se vrátil do (jiné) práce. Během našeho vztahu jsem přišla s nápadem posunout poradenství zase o kus dál, založit nový web s členskou sekcí – a on mě v tom podpořil.

Takže jsem se studiem v podstatě skončila a začala mezi organizací svatby a běháním po doktorech naplno pracovat na zmíněném webu (tedy tom, na kterém tento článek čtete) a opět přemýšlela, jak to pojmout. S první verzí designu jsem byla nespokojená, včetně barev, nějak to nebylo “ono”. Možná tomu prostě chyběla duše. Vrátila jsem se k archetypům (kvůli výběru barev) a teprve tehdy, po tom všem, mi to konečně došlo… A najednou už jsem věděla, kdo jsem a jak má tento web vypadat. Pak už nebylo tak těžké přijít s novou vizí a uskutečnit ji.


Takže jsem průzkumník, dobrodruh?

Většinou to tak bývá, že člověk dlouho přehlíží všechna “znamení” a teprve až mu to jednoho dne dojde a praští ho to do nosu, jako vracející se bumerang, uvědomí si, jak moc byl doopravdy slepý. Je to tak když opustí toxický vztah a taky často když najde svůj styl. Já takhle našla svůj “podnikatelský” archetyp.

K teorii archetypů jsem se vrátila ve snaze vybrat vhodné barvy pro web. Zkoušela jsem další test, prohlížela své staré zápisky, … Kdysi mi vyšel v jednom z testů dobrodruh (hledala jsem zdroj – a nejspíš našla) a celkově se v podobných cvičeních, nepříliš překvapivě, objevovala slova jako individualita, autenticita, být sám sebou, etc. Vědět tohle mi ale nepomohlo nějak převést svá zjištění i do reality. Znovu jsem otevřela knihu “Vytvořte si vlastní značku” a při pohledu na rozdělaný web (především s mou přirozenou formulací “objev svůj styl”) a stránky knihy se mi to konečně spojilo. Průzkumník. A čím více jsem o tom archetypu četla, v knize i na zahraničních stránkách, tím více jsem si byla jistá, že to je ten pravý. Hned mi začaly přicházet nápady, jak nově web pojmout. Bylo to přirozené. Na okamžik jsem měla pochybnosti, že to nebude vypadat jako “normální web o oblékání”, ale rychle jsme to překonala. Copak já někdy chtěla být normální? Naprosto mi vyhovuje se odlišovat.

Jenom jsem nechápala, proč mi tohle všechno nedošlo dřív. Možná je to tím, že si pod pojmem “dobrodruh” představuji úplně jiného člověka, než jsem já. Zkoumám a objevuji ráda, ale většinou je to spíše v podobě sebe-zkoumání a průzkum nejčastěji provádím na internetu či v knihovně. Ráda jdu v životě svou cestou, vždy jsem byla člověk, který radši než s davem půjde sám – a ostatní šli buď za mnou nebo jinudy. Musela jsem mít odvahu a dělat těžká rozhodnutí s vědomím, že mě okolí či rodina odsoudí a budou mi vyčítat. Vždycky jsem říkala nepopulární pravdy, měla svou hlavu a už od dětství si mě všichni pamatovali. Učitelé ke mně často nejprve přistupovali trochu s nevolí, podezíravostí – nevěděli, jestli jsem problémová nebo jen tvrdohlavá – a časem mě začali respektovat. Neměla jsem problém s nimi nesouhlasit nebo diskutovat, ale znala jsem hranice.

Nebavilo mě učení, i když jsem dokázala nastudovat všechno co jsem našla o tématu, které mě opravdu zaujalo. A z hodin jsem si pamatovala dost na to, abych procházela s dobrými výsledky. Nejsem rebel bez příčiny – ale když se mě někdo pokouší ovládat, pochopí, jak moc dokážu zabojovat. Nezahazuji všechny tradice či ověřené postupy, ale jakmile mám pocit, že nějaká není dobrá a neslouží mi, letí z okna a vytvořím si vlastní, lepší. Vždycky je co nového objevovat a vylepšovat. Možná i proto je pro mě někdy těžké být spokojená se svým stylem a šatníkem, pořád ještě bych to zdokonalovala 🙂

Ale neláká mě cestovat a nenajdeš mě pod stanem, radši mám po ruce horkou vodu a pohodlí domova a dobrodružné výpravy podnikám jen tak, že naslepo chodím po městě nebo na procházce s manželem úplně sejdeme z cesty, prodíráme se křovím (já navíc v sukních a šatičkách), málem padáme z kopce a smějeme se, že to jsme prostě my. Na našem druhém rande jsme se ztratili v lese, totálně zmokli a dvě hodiny bloudili, než jsme se vrátili tam, odkud jsme přišli. A to ani nemluvím o tom, že místo, aby našel do lesa normální vchod, mě táhl podél kolejí. Můj muž je taky dobrodruh a má historky z Thajska a Vietnamu, kam by mě nikdy ani nenapadlo se podívat. Na názory ostatních víceméně kašle a kamarádi mu přezdívají “rebel”. Přesto jsme nejšťastnější doma, spolu a s našimi zvířaty a nepotřebujeme jet na safari, protože spolu zažíváme nové věci každý den už tím, že žijeme. Tedy alespoň já to tak vidím. Manželství je pro mě neprobádané území a moc mě baví ho zkoumat 🙂 No a až přijdou děti, to bude ještě větší dobrodružství.

Jsem člověk, který všechno nejradši vyzkouší a zažije na vlastní pěst, než to někomu doporučí, a kterému záleží na tom být upřímná, otevřená a pravdivá, taková, jaká jsem a dávat ostatním svobodu dělat to samé. Pochopila jsem, že brát objevování stylu jako cestu, na které můžu být ostatním zkušeným průvodcem, je pro mě to pravé. A já doufám, že na tu cestu někdy vyrazíš se mnou – spolu to určitě zvládneme 🙂

P. S. Samozřejmě i moje (naše) svatba byla v přírodě a originální, večer s pohanským obřadem, a měla jsem navzdory pověrám modré vílí šaty, protože bílá je klišé. Fotky šatů určitě ukážu, až budou. Jsem teď velmi šťastná a těším se, že strávím týden s manželem v přírodě – zítra jedeme na Šumavu (akorát s tím počasím to vypadá, že zmokneme jak na tom druhém rande). Ve zveřejňování starších článků a psaní popisů stylů budu pokračovat po návratu. Tak pokud stále čekáš na ten svůj – vydrž, bude!

Sdílej:

Share on facebook
Share on twitter
Share on pinterest

Comments