Největší překážkou v tom být autentický je úplně prostá myšlenka: „A co když mě pak nebudou mít rádi?“ Případně, její alternativy specifičtější pro danou situaci: „Co když mě odsoudí? Co když budu za blbce? Co když si nikdy nenajdu partnera a umřu sama? Co když mi nedají práci a umřu hlady? Co když přijdu o všechny přátele? Zákazníky?“
Věř mi, že všechny tyto myšlenky důvěrně znám. Odmalička mi bylo okolím dáváno tvrdě najevo, že jsem jiná, že jsem divná, že jsem moc, že dělám rodině ostudu, že se chovám nevhodně a jsem drzá, a vždy za tím sedělo to ošklivé „taková, jaká jsem, nejsem v pořádku – a budu odmítnuta“.
Nezpívej. Nekřič. Nedělej ostudu. Lidi se dívají, buď hodná.
Lidi se vždycky dívají. Vždycky je potřeba být „hodná“. Anebo, jakmile jsi starší – profesionální, milá, slušná, přátelská nebo pozitivní… nebo asertivní, když se hlásíš o určitou pozici.
Jo, pracovní trh totálně oddělal moje poslední zbytky sebehodnoty.
A i když jsem zastánce autenticity a vždycky budu – a vždycky si budu přát, aby lidi (i lidi jako já) – prostě mohli být autentičtí, dokud to nikomu přímo neubližuje… tak naprosto chápu, proč to někdy nejde. Ty limity, co máš v hlavě – ať už jde o oblékání nebo cokoliv jiného – jsou do určité mríy rozumné. Dávají smysl. Proto je tak těžké je překonat.
Protože…
„Chci, aby mě měli lidi rádi“ není jen nějaká mentální slabost nebo snaha se zavděčit. Není to dokonce ani jen něco, co naši předci potřebovali k přežití. Je to něco, co pořád potřebujeme k přežití. Možná se to nezdá tak markantní pro „normální lidi“, ale jako člověk na spektru mám přímou zkušenost, jak snadné je doslova umřít hlady, pokud se ostatním lidem nelíbíte, obzvlášť takoví, jací jste – bez masky normality.
Protože práce (či v podnikání zákazníci) nejsou jen něco, co člověk moc chce – jako vztah – je to doslova zdroj obživy, bez kterého se nedá být. A přesto výzkumy ukazují, že obrovské procento lidí na spektru je bez práce. Dlouhodobě a trvale. Jistě, není to jen tím, že se ostatním nelíbí – ztěžují to další věci jako celková vyčerpanost a smyslová citlivost – ale to „nelíbení se“ je toho velkou součástí.
Výzkumy ukazují, že lidi poznají, že je někdo autista (i když to není přímo řečeno) – a vnímají ho negativně.
I když ale nejsi v tak extrémní situaci, aby tě být autentickou ohrožovalo existenčně, pořád je pochopitelné, že se toho někdy děsíš nebo ti to nejde. Ostatní lidi potřebujeme. A přesto… nebýt sebou dokáže být tak bolestivé, že nakonec člověku nezbývá než risknout to odsouzení a přece to zkusit. Možná postupně. Krůček po krůčku.
Chceš-li být autentická, aka být vším, čím jsi uvnitř i navenek… nejspíš máš důvod, proč to chceš. Proč víš, že navzdory překážkám to stojí za to. I když to bude někdy bolet. I když se někomu nebudeš líbit. I když občas nevíš jak.
A je to cesta bez konce, celoživotní proces, při kterém vždycky narazíš na další překážku, na další level, další limit, co jsi předtím ani neviděla, že máš. Tak, jaký je ten další level, co potřebuješ překonat?
- Co tě nejvíc limituje právě teď?
- Kde se teď nejvíc bojíš být autentická a jak se to projevuje?
- A co za tím vězí – čeho se bojíš?
- Co nejhoršího se může stát, když i tak zkusíš dělat a být to, co „nesmíš“?
- A co nejlepšího?
Nemusíš se v této úvaze držet jen tématu oblékání, ono nakonec všechno souvisí se vším a když uvolníš ty zábrany v jiných oblastech, do oblékání se to časem projeví. A naopak. Když si dovolíš nosit odvážnější věci, je snazší si dovolit odvážněji i vystupovat. Je na tobě, co ti dává větší smysl jako první.
A když už jsme u těch limitací…
Článek píšu hlavně proto, že jsem si ostře uvědomila ty svoje. Zejména ty, co mě brzdí tady na YFS.
I když se v mnoha oblastech života prostě řídím tím, co je správné pro mě, v podnikání to úplně neplatí. Asi je to tím, že tam nemám tu sebedůvěru. Nevím, jak to dělat správně. Nikdy jsem v tom neuspěla, takže mi dává smysl se řídit radami ostatních. Mám toho načteno spoustu o marketingu, dokonce jsem v něm i pracovala, a tak znám desítky pravidel… které pro mě ale vůbec nefungují, zdá se.
Často, když chci něco dělat nebo říct, přesvědčím se, že je to totálně špatný nápad. A naopak, když něco nechci dělat, donutím se argumenty to alespoň zkusit, protože „ostatní říkají, že to funguje a je to třeba“.
Takže když už se tě tady hezky ptám na tvoje limitace, pojďme se podívat na ty moje.
- Musíš zkrátit ten článek, to nikdo nebude číst takový román, všichni chtějí odrážky a jasných pět tipů a obrázky… alespoň tam přidej nadpisy, bože
- Nepiš o sobě, každého zajímá jen co to přinese jemu, lidi nemají čas na prkotiny
- Drž se tématu oblékání, co furt máš s těmi moudry, pro to sem lidi nechodí… a už vůbec sem necpi jiná témata, to je jedno, že teď oblečení neřešíš dva měsíce, stejně musíš psát o něm…
- Nemluv o svém autismu, nikoho to nezajímá, budeš vypadat, že se snažíš ze sebe dělat chudinku, budou otrávení, že sem cpeš nějaké kecy o právech znevýhodněných, chtějí číst o stylu, ne tvých potížích…
- Ježiš, to neříkej, to je moc divné/přímé/nevhodné/negativní/neprofesionální, lidi budou naštvaní…
- A nezapomeň přidat i něco pro sporťačky a zmínit, že pomůžeš i s běžnými konzervativními styly, víš přece, že Češi si nic nedovolí a když se změříš na nekonvenční, budeš bez práce…
- To je fuk, že ti tyhle marketingové techniky připadají průhledné a hloupé, ostatním fungují, myslíš, že tě někdo objeví když si budeš dělat co chceš?
Nutno říct, že mi navzdory očekáváním úplně neslouží a mám po letech pocit, že jsem zaseklá a stojím na místě. Dokonce, ačkoliv stále miluju styl a část toho, co dělám, spousta už mě toho ani nebaví, pořád dokolečka to samé… vymýšlet příspěvky, které nikdo nečte, testovat reklamy, když nevím, co vlastně lidi chtějí slyšet a co je přesvědčí… a vůbec jak mě nebaví někoho přesvědčovat.
Snažit se držet jednoho tématu, když v životě řešíme pět jiných věcí. Prostě, chce to změnu.
Další změnu? Něco měníš co půl roku, už z toho musí být otrávení.
Jo, to je možné, ale asi je důvod, proč cítím potřebu je dělat dál. Asi prostě ty předchozí nebyly dostatečné. O tom ale víc příště, až budu mít jasnější plán.
P.S. Uvědomuji si, že to nebylo až tolik o tvých limitacích jako mých. Co ti tady mám taky kázat, když to sama nemám vyřešené? Radši půjdu příkladem a ukážu, jak se s tím snažím poprat já. Přesto – nebo právě proto – že se to některým lidem, co mě sledují, nejspíš nebude líbit.
Holt být autentická často znamená někoho zklamat nebo naštvat.