Autentické oblékání je výzva. Kdo se o něj snaží, dříve či později narazí na překážky – nevyhovující nabídka obchodů, kritika některých lidí v okolí, a především – vlastní strach. Každý u sebe najdeme nějakou nejistotu, nedostatek sebedůvěry. Já a vznešená? Taková holka z vesnice… Já a éterická? Vždyť mám tak 150 kilo… Já a dramatická? Miluji sice nápadné věci, ale mám strach vyjít ven v červených botách, protože jsou moc nápadné… Každý máme věci, co nás brzdí. Já teď zjistila, že mám strach vypadat „provokativně“ a dost mi to kazí radost z mého oblékání. Jak se to stalo?
Nejsem ve svůdném stylu a nikdy nebudu a vůbec mi to nevadí. Minisukně jsou podle mě zlo (rozuměj, na mně), protože se v nich nedá volně hýbat, aniž by hrozilo, že něco vykoukne. Nevidím dozadu, takže jak poznám, jestli není moc vyhrnutá? A samozřejmě, ta typická ženská obava „nevypadám jako, že si o to říkám?“. Jenomže teď zjišťuji, že trpím podobným strachem i co se týká výstřihů. A já nikdy neměla problém nosit hlubší výstřihy, naopak, miluju je. Nesnáším roláky a věci moc ke krku, mám v tom pocit, že škrábou a nemůžu dýchat (někdo by možná řekl, že z duchovního hlediska potřebuji otevřenou oblast krční čakry nebo tak něco, prostě moje potřeba sebevyjádření…), navíc si myslím, že ženská prsa jsou krásná, estetická, elegantní. Ne, nikdy jsem neměla sklony ženy obdivovat nějak sexuálně, krásné ženy beru spíše jako umění – podívám se na ně jako na krásný obraz, s obdivem. A měla jsem radost, když jsem získala vlastní pár „zbraní“ 🙂
Je vtipné, že když jsem dospívala, maminka mi vždy ochotně poradila „tohle si nekupuj, to je pro ženskou, co má (velká) prsa“. Snažila jsem si to nebrat k srdci, že jsem tedy nějak špatná, protože jsem plochá, ale mrzelo mě, že nemůžu nosit ty pěkné věci jen proto, že na to „nemám prsa“. Časem jsem se na takové rady vykašlala a ty věci stejně nosit začala. No a pak se mi stávaly takové věci, že si klidně sedím ve svých šatech, bavím se s kamarádem, on se najednou odmlčí a pak říká „ke své postavě máš velká prsa“. Byla jsem trochu šokovaná a trochu polichocená, a přibylo pár dalších lidí, co mi řekli obdobou věc. Dokonce jsem jednou dostala v rámci nějakého cvičení „házejte anonymně komplimenty do kasičky“ lísteček „Chtěla bych mít tak pěkný výstřih jako ty.“ Kdybych výstřihy nenosila ze strachu, že do nich nic nemám, nikdo by mi komplimenty neskládal. Nesnažím se vychloubat, spíš jenom ilustruji, jak různý názor mohou mít různí lidé. Kdybych poslouchala jen mámu, celý život bych si myslela, že jsem prkno. Ale teď jsem se sebou spokojená. Takže možná i ty, pokud máš nějaký „mindrák“ nebo něco podobného, zkus vyslechnout názor více lidí a nedržet se jednoho negativního, co jsi někde slyšela.
Pojďme ale zpátky k věci – proč se bojím ty výstřihy nosit, i když jsem se sebou spokojená?
Zařizuji si konečně šatník, plná organizovanosti a odhodlání, a ocitlo se v něm několik topů, které jsou krásné a úžasné a jsem z nich nadšená, ALE mají dost hluboký výstřih. Bavíme se tu o „malinko se předkloním a je mi vidět podprsenka“ hloubce u dvou a u jednoho ještě větší (no prostě si ji pod něj ani nevezmu). Doma před zrcadlem je všechno v pořádku, ale když si to mám obléknout ven, zaplaví mě obavy a nejistota. Co si o mě budou lidé myslet? Nebude mít někdo pocit, že se předvádím/vystavuju/říkám si o pozornost? A co cizí muži, nebude mě někdo obtěžovat? To je asi moje největší obava. Budit pozornost. A ještě takovou. Když jdu takhle oblečená ven s manželem, jsem v klidu. Ale sama se bojím.
A asi se není čemu divit. Ačkoli se #metoo nejspíš přehání, je něco pravdy na tom, že téměř každou ženu někdo někdy obtěžoval, slovně či jinak – a nemusela být ani provokativně oblečená. Dokonce i obyčejná sukně může být pro některé jedince výzvou. Někomu to může připadat směšné, ale pro mnoho žen je i takové plácnutí po zadku vrcholně nepříjemné, ponižující a děsivé. A co teprve, když nějaký úplně cizí kolemjdoucí chlápek sáhne pod tu sukni (bylo mi asi 12) nebo si někdo troufne ženě osahávat nohu v tramvaji (to si pak vážně myslí, že se jí to jen zdá – musí to být jen zlý sen, žejo?). Ne, není to pozornost, kterou žena ocení, navíc od chlápka nejmíň o 20 let staršího. Raději máme květiny.
A co v takovou chvíli má žena dělat? Neví. Nikde se to neučí. Ve škole nám řeknou, ať nebereme drogy, tři roky za sebou opakovaně, ale neřeknou, jak se bránit, když někdo útočí na naši důstojnost. Nebo jak zacházet s penězi a nenaletět podvodníkům. Na to si každý musí přijít sám. Do té doby se cítí bezbranný.
Říkám si, že na jednu stranu je asi jedno, jak se oblékám. Jsou lidé, kteří budou ostatní kritizovat nebo obtěžovat, i když budou zahalenější. Jsou lidé, kteří si na to netroufnou nikdy. Jsou i lidé, pro které opravdu může být větší výstřih výzvou? Kdo ví. Pořád mám strach, ale vím, že ho budu muset nějak překonat. Přece se nebudu schovávat doma a chodit ven jen v pytli, když je tam 30 stupňů, ne?
Říkám si, že je to jen v hlavě, v plavkách se na koupališti nebojím – ty tam jsou normální. Proč mít pocit, že si nemůžu obléknout na ulici něco, co doma či v katalogu vypadá naprosto neškodně? Budu ale ráda za nějaké rady a tipy, jak se tohohle „strachu z lidí“ zbavit. Možná se snažím být autentická, ale nejsem dokonalá, taky se někdy bojím. Třeba to čte zrovna někdo, kdo je odvážnější než já a může poradit 🙂
Comments
V.T.
Vím jak se cítíš, začala jsem v lété nosit síťované punčochy a setkala jsem se s kritikou především ze strany rodiny. Naštěstí mě nikdo neobtěžoval, plácnout mě nějaký úchyl po zadku tak to taky plácnu – jen pěstí po obličeji. To si muži nesmí zvykat, že je takové chování k ženě přípustné.
Na výstřihy nějak moc nejsem, mám jen dvojky, tak není moc co vystavovat. Mám raději promyšlenou vyzývavost, třeba úzkou sukni, která obtáhne tvar pozadí, barevné a vzorované punčochy, vykukující lem punčoch z rozparku, odhalená záda a šperky na zdobení zad, chození bez podprsenky. Co nosit rozepínací halenky a když se nebudeš cítit dobře, tak se zapneš?
Budeš rozšiřovat styly o další, je tu mnoho ženských jinových stylů, ale velmi mi chybí třeba futuristický styl. Ne všichni co jsou jako “z jiné doby” jsou nutně z historie, někdo patří někam na vesmírnou stanici u Betelgeuse.
Nerisa
Tak to já se moc bránit neumím, jsem na to asi moc šokovaná. A halenky a cokoli s knoflíky nenosím, vůbec mi nesluší. Každopádně už jsem to asi vzdala. Co se týče futuristického stylu, já to beru jako esenci budoucnosti – v podstatě je to futuristický styl, resp. je to doplnění jakéhokoli stylu o futuristické prvky. Probírám to v členské sekci. Ale obecně – pokud někoho lákají futuristické prvky, sci-fi, apod., vůbec nepotřebuje, aby na to ode mě měl speciální styl. Když víš, co se ti líbí, prostě to nos! Nebo to zkoušej. Je to, jak říkáš, podobné jako s historickým stylem. Pokud se cítíš jako z jiné doby – budoucnosti – a máš o tyhle věci zájem, klidně se tím v oblékání inspiruj. Jak o tom získáš informace? Právě ze sci-fi knih, filmů, umění. Co se ti líbí, můžeš zkusit někde najít. Styly jsou možnosti -inspirace- pro ty, co neví, kam je to táhne. Je fakt, že se zajímám více o jinové styly, je to jednoduché, jsou mi bližší a jsou pro mě zajímavější, proto ty jangové nezkoumám tak moc a tolik o nich nepíši. Samozřejmě dokážu určit styl i jangové ženě, individuálně, bez ohledu na styly, co tu mám. Jen si ty jinové styly víc užívám, připadá mi, že je tam více možností (jangové nejsou moc ozdobné a většinu věcí pro ně lze i snadno najít v obchodech, není tedy tolik o čem psát, alespoň mně to tak přijde).
V.T.
Jo, jo v pohode já myslela spíš pro jiné ženy k inspiraci. I v esenci budoucnosti je hodně druhů oblečení, teď je oversize móda, tak jsou tyhle věci oversize tuniky a kožené prvky. Jsem zapomněla na esenci budoucnosti, i když jsem to komplet četla na starém blogu.Já potřebuji jasně definovaný tvar oděvu z pevného materiálu a oversize věci nosit nemůžu i když se mi něco moc líbí, protože vypadám, jak kdybych to vyhrabala někde v popelnici, nebo podědila po 200 kilové tetě.
Nerisa
Jo to oversize sluší málokomu, taková móda mě vždycky rozčiluje 🙂
Luz
Já tyhle pocity mám zřejmě ještě ve větší míře, ale nějak nemám potřebu to měnit, zdá se mi v pořádku upřednostňovat méně odhalující styl, přestože dnes nás média a móda tlačí spíše do opaku. A asi se není co divit, že takové pocity některé ženy mají, když vidíme, jak vulgárně někdy muži mluví o jejich vzhledu, anebo dokonce je obtěžují. A tak tedy taky dávám přednost tomu být víc chráněná oblečením a nenosit velké výstřihy, dokonce i plavky jsem vybírala tak, aby nebyly hodně odhalující (spodek typu takových minišortek spojených se sukýnkou a vršek jako sportovní typ podprsenky). A přece ohledně oblečení do teplého počasí jsou i jiné mezistupně mezi variantami“zahalená až ke krku“ a „výstřih až do půlky prsou“. A jak píšeš „Někomu to může připadat směšné, ale pro mnoho žen je i takové plácnutí po zadku vrcholně nepříjemné, ponižující a děsivé.“ – to přece je normální, že kdo není náš partner, na nás nemá právo takhle sahat, nezávisl na tom, co máme na sobě, a je naprosto normální, že nám to vadí, rozhodně by se to nemělo brát jako směšné. No jestli ale máš pocit, že bys to chtěla změnit a cítit se líp i v odvážnějším oblečení, tak by asi mohlo být dobrou cestou na to jít postupně a zvyknout si nosit něco, co je jen trošku víc odhalující, než ti vyhovovalo původně, a pokud si na to zvykneš, tak jindy třeba zase něco o trochu odvážnějšího, ale jinak taky samozřejmě je naprosto v pořádku mít nějakou svoji hranici a není nutné nosit ty největší výstřihy, co se v obchodech nabízí. Jo a jinak pořád ještě je možnost, pokud se ti nějaké šaty/topy líbí, ale výstřih je moc veliký, dát pod něj další vrstvu (těsné triko/tílko v nějaké barvě, co se k tomu hodí), ale to už potom zase není volba do horkého počasí.
Nerisa
Samozřejmě je v pořádku, pokud někdo nechce nosit odhalující oblečení a nejspíš málo sleduji média, protože jsem si nevšimla, že by ženy do takového oblečení tlačila. Spíše mi připadá, že ženy ve vyzývavém oblečení jsou kritizovány napříč společností a nálepkovány, že „touží po mužské pozornosti“. A příliš se mi to nelíbí. Podle mě by měly mít ženy svobodu chodit tak moc (ne)zahalené, jak jen chtějí, aniž by se musely bát odsouzení nebo neslušných návrhů. A mrzí mě, že mě samotnou strach omezuje.