Autentické oblékání
Co to znamená a co to obnáší?
O autentickém oblékání jsem toho napsala tolik, až mám pocit, že všem čtenářům tohoto webu musí být jasné, co to autentické oblékání je. Uvědomila jsem si ale, že někteří čtenáři jsou noví, neprošli si moje blogové články a zatím vůbec netuší. A tak jsem přidala tuto vysvětlující stránku.

Nejprve si řekněme, co je to autenticita. Je to takové “ošklivé” cizí slovíčko, se kterým se spousta lidí v životě nikdy nesetká, ale přesně vystihuje, co mám na mysli, tak ho i tak používám.

Autenticita = pravdivost a respekt k sobě i ostatním 

Být autentická = žít v souladu se svými hodnotami, říkat pravdu (sobě i ostatním), být taková, jaká opravdu jsem, umět si přiznat, že se mi něco nepovedlo, ale taky, že jsem v něčem dobrá, zkrátka dobře se znát, přijímat se, nestydět se za sebe 🙂

Tři základní vlastnosti autentických lidí jsou:

Integrita

Ať se děje cokoli, nezradí sami sebe, aby vyhověli ostatním. Drží se svých hodnot, dělají to, co považují za správné a žijí tak, jak chtějí žít. S respektem k sobě i druhým.

Upřímnost

Nepřetvařují se, nelžou. Pokud musí, raději mlčí. Jsou ochotni říkat pravdu ostatním, ale především jsou pravdiví sami k sobě. Jsou smíření s tím, kdo jsou.

Odvaha

Autenticita není snadná. Je děsivé vyčnívat z davu, vypadat jinak, nesouhlasit s ostatními a říkat nepopulární pravdu. Odvaha je s tím nepřestat - i když se bojíš.

Neznamená to, že musíš být dokonalá. Dokonalost neexistuje. Někdy ti bude hodně záležet na to, co si ostatní myslí. Někdy neuděláš nebo neřekneš přesně to, co chceš. Někdy se za sebe stydět budeš. Ale na tom nezáleží, podstatné je, že se snažíš. Že jsi oddaná svojí vizi být sama sebou. Všichni jsme za život nashromáždili spoustu blbých přesvědčení, která nám říkají, co je špatně (na nás i na ostatních) a pokud chceme být autentičtí, musíme je překonávat. Jedno po druhém. Může to zabrat celý život. Podstatné je, že to nevzdáš. Že si vybíráš autenticitu, kdykoli to jde. 

Autentické oblékání

Když to vztáhneme na oblečení, pak “mít svůj styl” a “oblékat se autenticky” znamená prostě to, že nosíme ten správný kostým. Rozuměj, pokud bys byla postavou v nějakém filmu, jaké oblečení by na tebe navlékli stylisté, aby to oblečení vystihovalo, kdo jsi a jaká je tvá role v příběhu? 

Všechno oblečení, každý styl, je vlastně kostým. Jde jen o to nosit ten správný. Nebýt tajný agent v přestrojení 🙂

Oblečení, které je vhodné pro tvůj životní styl, říká ostatním, jaká jsi asi uvnitř (povahově), má barvy, které tobě osobně sluší a je ti pohodlné – je autentické. Je v harmonii s ostatními oblastmi tvého života. Je to oblečení, které o tobě říká pravdu a nic než pravdu. Nic víc, nic míň.

Všichni máme sklony věci zjednodušovat, dáme na symboly, soudíme. Pokud potkáš ženu v květovaných šatech, budeš od ní očekávat jiné chování než od ženy v kožené bundě. Prostě to tak je. Samozřejmě, že můžou být obě oblečené nesprávně. Takže máš-li se oblékat autenticky, oblečeš se tak, aby očekávání ostatních víceméně odpovídala realitě. 

Lidé jsou složitá stvoření a proto by oblečení nemělo odrážet jen jednu malou část tvé osobnosti, ale co nejlépe vystihovat více tvých vlastností. Proto se styly kombinují. Možná jsi dramatická, ale to není všechno, co jsi. Dramatickou ženu bychom si představili často taky v kožené bundě, ale co když jsi vlastně nadšená ekoložka a šamanka? Pravděpodobně pro tebe to pravé budou šaty a sukně v přírodních materiálech s výraznými vzory a barvami, možná výrazné šperky. 

Když ženám pomáhám najít jejich styl, mým cílem je ukázat v oblečení co nejvíc z jejich osobnosti a hlavně ty části, které jsou nejsilnější, nejvíc se projevují navenek. Každého styl je tímpádem dosti specifický a originální. Styly jsou nápověda, ale neměly by svádět k přílišnému zjednodušování. Žádné dvě bohémky (dosaď si jakýkoli styl) nebudou stejné.

Proč se vyplatí být autentická?

Možná to bude znít jako klišé, jakože tady zkouším prodat další recept na štěstí, ale já naprosto věřím tomu, že to tak je: Aby člověk mohl být šťastný, musí být autentický. 

Jasně, že ne nutně v oblečení. A taky ne jenom v oblečení. Ve všem. 

Štěstí je podle mě hlavně o třech věcech. Ta první, být smířená s tím, kdo jsem, mít se ráda, přijímat se taková, jaká jsem. Druhá, dělat se svým životem něco smysluplného. Co je smysluplné zrovna pro tebe vychází z tvých hodnot. A třetí, být vděčná za to hezké, co mám.

Spousta lidí tvrdí, že našla recept na štěstí, ale očividně to není tak dobrý recept, aby se na něm všichni shodli, protože kdyby byl, všichni už by se tím receptem řídili. Všichni chtějí být šťastní! Anebo ne? Co nám vlastně brání v tom dělat věci, které jsou pro nás dobré? Je to lenost? Je to strach? Je to obojí.

Všichni chceme být platnou součástí společnosti. Chceme vztahy. Chceme, aby nás někdo měl rád. To je přesně ten důvod, proč si nasazujeme masky, proč se snažíme být jiní, než jací jsme. Někdo nám někdy dal najevo, že naše skutečné já se mu nelíbí. A protože jsme chtěli lásku toho člověka a nevěděli jsme, jak se bez ní obejít, rozhodli jsme se změnit. Být jiní. Být takoví, abychom byli milovaní. Pokračujeme v tom pak celý život. Nemůžeme být sebou, protože hluboko uvnitř jsme přesvědčení, že naše skutečné já je hrozné a nikdy se nikomu nebude líbit.

Předpokládám, že už jsi dospělá, tak ti předám takovou dospělou myšlenku k úvaze: Žádný člověk není neomylný, žádný nemá tu jedinou pravdu a žádný člověk nemluví za všechny lidi na světě. Tudíž, pokud tě někdo nedokázal mít rád nebo se mu nelíbilo, jaká jsi, víš, čí je to chyba? Toho člověka! S tebou to nemá nic společného. Ty za to nemůžeš. 

Každé zboží má svého kupce. Je v pořádku být sebou, protože vždycky se najde někdo, kdo chce mít v životě přesně takového člověka, jakým jsi ty.

Co víc, když si nedovolíš být sebou, ochuzuješ svět o věci, ve kterých jsi opravdu dobrá. 

Být sebou znamená, že to nejlepší ze sebe můžeš předávat dál. Že můžeš přinášet radost lidem, kteří si tě budou vážit a budou šťastní, že tě znají. Můžeš věnovat svůj čas něčemu smysluplnému. Navíc – když jsi pravdivá, nejen, že si můžeš otevřeně užívat všechno, co máš opravdu ráda, říkat ano věcem, které opravdu chceš a posílat do háje všechno, co je pro tebe špatné… taky můžeš mít silné a hluboké vztahy. Člověku, který je pravdivý, mohou ostatní věřit. Nezradí je. Bude k nim férový. Nebude je podvádět ani uvádět v omyl. Pokud jsi pravdivá (a vyjadřuješ se ohleduplně), nikdy lidem neublížíš zradou. Nevím, jak ty, ale já vím, jak taková zrada z neupřímnosti bolí a nechci takovou bolest způsobovat ostatním. A tak dělám všechno proto, abych byla pravdivá.

 

 

Můj příběh

Znáš tu historku o psovi, který kňučí, protože leží na hřebíku? Víš, proč nevstane? Bolí to dost na to, aby kňučel, ale ne dost na to, aby vstal. Několik let jsem trpěla depresemi. Byly dost hrozné na to, abych pomýšlela na sebevraždu. Byla jsem si jistá, že se z toho chci dostat, ale nevěděla jsem jak. A kdyby se mě někdo zeptal, jak jsem se z toho nakonec dostala, odpověděla bych, že nevím. Je to pravda. Šla jsem skrz peklo pořád vpřed až jsem si jednoho dne všimla, že scenerie se změnila. Vyšla jsem z něj. Možná jsem prostě v průběhu té cesty došla do bodu, kdy už jsem trpěla dost na to, abych vstala. Možná jsem dosáhla dna a odrazila se od něj. Možná pomohly prášky na nedostatečnost štítné žlázy nebo fakt, že jsem skončila střední a začala podnikat 🙂

Když se podívám zpětně na to, kdo jsem tenkrát byla, jak jsem se chovala, jak jsem přemýšlela, čemu věřila, jací kolem mě byli lidi a taky co jsem nosila za oblečení (všechno se to v něm odráželo) a jaké to všechno je teď, když depresí netrpím, asi se dá říct, že je tam vidět značný rozdíl. Celé dospívání jsem žila podle toho, co si mysleli ostatní a jaká jsem si já myslela, že musím být, abych byla přijatelná, “hodna lásky”. Nebyla jsem sebou. Neměla jsem se ráda. Snažila jsem se být drsná, rozumná a nezávislá, nosila jsem jenom černou, byla totálně zahořklá a cynická a když se ve mně probudila nějaká naděje (následovaná zklamáním) myšlenkově jsem se totálně zmlátila za svoji naivitu (aka pořádně jsem si vynadala, jako nejhoršímu nepříteli). Vadilo mi skoro všechno, co bylo “typicky ženské”, v mých očích podřadné. Pořád jsem se snažila zjistit, kdo jsem a co mám nosit a jakou práci mám dělat, marně. Strašně jsem trpěla každodenním chozením do školy, po škole jsem hrála hry a četla a neměla nic smysluplného, možná až na ezoterický blog, kde jsem sdílela svoje “vhledy”, když přišly.

Možná, že nikdo nemá jasný recept na štěstí, ale asi poznáš recept na neštěstí, když ho vidíš.

Jaká jsem doopravdy? Jsem svobodomyslný snílek. Jsem bohémka a umělkyně. Plně věřím tomu, že pevná pracovní doba není pro mě. Jsem nerozumná a chaotická a emocionální. Jsem romantická, milovat a být milována dává mému životu smysl, stojím o manželství a chci děti. Jsem totálně ženská, miluju hezké věci a oblečení, roztomilá zvířátka, tanec, zpěv a zařizování svého hnízdečka. Ráda se rozmazluju. Záleží mi na životním prostředí a zvířatech a totálně jsem brečela dojetím u toho dokumentu od Davida Attenborougha. Když vidím, jak někdo bojuje, říká, že musíme přírodu chránit, nutí mě to věřit, že v lidech ještě je dobro a že tahle planeta není ztracená. Taky si myslím, že je důležité, odkud bereme potraviny a jsem plně pro udržitelnou, lokální, permakulturní produkci (a chci mít takovou farmu!). 

Teď, když tohle o sobě vím, můj styl už není žádným překvapením.

Bonus? Nejen, že vím, co nosit a cítím se v tom dobře a už mě nerozčiluje skříň, kde se k sobě nic nehodí (a tak dále, znáš to…); ale taky jsem spokojenější se sebou, zbavila jsem se dosti své úzkosti a strachu z toho, co si o mně lidi pomyslí. Obklopuju se lidmi, kterým se líbí, jaká jsem a berou mě takovou. A pracuju na tom, abych se víc věnovala tomu, co mi připadá smysluplné. Pořád je dost věcí, na kterých musím pracovat, abych si splnila svoje sny, ale už nejsem ztracená. Je mi dobře.